Inu, proč nezkusit trojrozměrné zobrazení modelů, že?
Principem anaglyfu jsou dvě zdrojové fotografie, lišící se mezi sebou v úhlu pohledu. Každá z nich simuluje pohled jedním okem, tedy jsou vůči sobě mírně posunuté a natočené. Posun
by měl odpovídat zhruba 7 cm (dočetl jsem se i 6,5 nebo 10 cm), tedy vzdálenosti lidských očí, což je také všeobecně tradováno. Natočení pak zajišťuje zaměření na stejný bod jako
u prvního záběru. Oči se také sbíhají do jednoho bodu, nepracují rovnoběžně, že ano. Nicméně tento postup
nelze aplikovat univerzálně na všechny situace. Brzy se tomu podíváme na zoubek. Samotný anaglyf vzniká spojením těchto dvou obrázků, přičemž jeden z nich je prezentován jako červená,
druhý jako modrá složka. Brýle, přes něž je nutno se na anaglyf dívat, nám tyto složky pro každé oko filtrují. Díky tomu vzniká 3D efekt, každé oko totiž vidí jinak natočenou scénu.
(Jsou i jiné barevné varianty anaglyfu, nicméně Red/Cyan je nejrozšířenější.)
Teď ten zoubek : Internet je plný návodů a rad, jak jít na věc. Jednu důležitou věc, která je neopomenutelná
především pro nás modeláře, jsem tam ale nenašel (možná jsem málo hledal). Jde o to, že pokud při pořizování makrofotografie modelu provedete posun o výše zmíněnou vzdálenost,
přijatelnou fotografii ze záběrů nikdy nevytvoříte. Je třeba si uvědomit, že když vyfotím model vozu z boku a poté fotoaparát posunu o 7 cm a natočím na stejný bod, dívám se najednou
na vůz téměř o 90° jinak. Při pořizování prvních fotografií jsem to tak opravdu zkusil, v dobrý výsledek jsem
ale nevěřil.
Shodou okolností v den, kdy jsme měli setkání, vyjel jsem si do přírody vybaven stolkem, modely a fotoaparátem a pořizoval nové fotografie. Občas používám funkci „vějíř“, což je vlastně
trojexpozice s různými expozičními hodnotami. První záběr je proveden podle aktuálního nastavení, druhý do minusu a třetí do plusu podle předem zvolené hodnoty. Při pozdějším prohlížení
fotografií jsem narazil na jednu trojici, u níž se mi, vzhledem k tomu, že jsem fotil z ruky, mírně pohnul fotoaparát. Pohyb byl takový, že naprosto odpovídal potřebám pro vytvoření
3D makrofotografie. Stačilo pouze srovnat expozici u dvou vybraných snímků a poté je spojit v anaglyf. Obrázek tedy vzniknul ještě bez jakékoliv souvislosti s následnou pijatikou toho dne.
Výsledek můžete vidět na dvou obrázcích níže - Brejlovec vyjíždějící z tunelu. Je tedy jasné, že v případě vytváření
takovýchto fotografií je nutno být u posunu opatrný a raději střídmý. V tomto případě se jedná maximálně o 10 mm, spíše méně. Pozdější praxe mi tuto skutečnost potvrdila. Vše záleží na velikosti a vzdálenosti
objektu, který fotíte, a také na kompozici. Kupříkladu při snímání scenérie v přírodě se nestane vůbec nic, pokud posun bude třebas 15 cm. Na větší vzdálenost je již malý posun méně účinný, a tudíž je pak
3D efekt nevýrazný. Chce to prostě zkoušet a získávat zkušenosti, univerzální návod není a ani v tuto chvíli si netroufám tvrdit, že jsem zmínil vše, co může nastat. Na Rajčeti je možno zhlédnout
fotografie, které jsou evidentně hůře zvládnuté, prostě autor jen nechal vygenerovat výsledný anaglyf bez toho, že by se snažil zdrojové fotky i samotnou tvorbu anaglyfu poladit. V takovém případě
je celkem problém "seštelovat" oči tak, abyste z obrázku něco měli. Stává se například, že je jedna z fotografií vůči druhé pootočená, nebo že jsou červené a modré složky vůči sobě po celé oblasti snímku
natolik posunuty, že není ve výsledku vidět 3D efekt vůbec a ještě vám z toho budou oči šmajdat. Samozřejmě, že na objektech
různě vzdálených od fotoaparátu jsou složky obrazu vůči sobě různě posunuté, ovšem vždy by měl být na snímku ústřední objekt, kde bude posun minimální. Takže už při pořizování snímků je nutné na tyto věci pomýšlet.
Pár typů: Při pořizování zdrojových obrázků pro anaglyf je vhodné použít zámek fokusu a expozice (zpravidla AE/AF LOCK), čímž si zajistíte stejnou světlost fotografií a stejnou
vzdálenost ostření. Je nutno se však vyvarovat posunu aparátu k nebo od objektu, jinak počítejte s posunem pole ostrosti i celého objektu a s tím související změnou velikosti objektu.
To se může stát např. při focení květin v podřepu. Na "bobku" nikdy neudržíte rovnováhu tak, abyste se vůbec neposunuli. Vzniknuvší fotografie pak nebude dost dobře možné spojit do anaglyfu, protože velikost
fotografovaného objektu bude na každém snímku jiná. Dalším pomocníkem, jehož služby by se mohly hodit, je sekvenční snímání. Tato funkce zaznamenává několik fotografií za sebou, dokud nepustíte spoušť. Počet a nastavení závisí na typu aparátu. Lze jej využít v případě, že nemáte jistotu, že se focený objekt nepohne
(ležící pes apod.). Při stisknuté spoušti prostě posouváte a natáčíte pomalu aparát a to by v tom byl čert, aby se pak nenašly dva použitelné snímky.
Brýle: Používám klasické papírové brýle Red/Cyan, kdy pravé sklíčko je modré (resp. azurové) a levé červené. Stály dvacku a muziky nadělají až až.
Může se však stát, že někdo 3D efekt neuvidí, třebas kvůli oční vadě, ale i někteří lidé se zdravým zrakem mohou mít problém.
Další zajímavé informace: Wikipedia - Anaglyf, Wikipedia - 3D fotografie, Stereograf
